Zájem o historii, zejména o antiku, byl společný intelektuálním vrstvám celého raného novověku a u Bernarda Pavla Molla se projevoval sběratelstvím dějepisných map. Charakteristické byly původními latinskými a řeckými toponymy, často je zdobily portréty starověkých panovníků nebo vyobrazení mincí. Záliba tvůrce sbírky v klasických studiích se odráží i v oddílu kuriozit, kde se zřetelně projevuje ve sběratelské vášni pro epigrafické památky. Mnohé z nich nechal překreslit do Rakouského atlasu a bílých katalogů, kde k nim také připojil obsáhlá pojednání z řad místní odborníků (pro Moravu například psal tyto texty Josef Dismas von Hoffer).

Před nahlédnutím do těchto souborů je nutné připojit několik slov k původu a autorství oněch kreseb. Vznikly totiž na popud samotného Molla, který chtěl snad zaplnit mezeru své kolekce v oblasti, která byla jeho specifickou zálibou. Možná se tu projevovaly také jeho vědecké ambice. Podle původního rukopisného katalogu se mělo jednat o část jinak neznámého Handriss-Archivu císaře Františka Štěpána Lotrinského. Jeho existence je však velmi sporná. Je možné, že se za tímto odkazem skrývala pouze snaha autorů legitimovat své podvržené kresby. Vyloučit existenci panovníkovy sbírky však zatím také nelze. Podobně nebylo uspokojivě objasněno ani autorství těchto kreseb. Signované exempláře obsahují jméno Geyer, o kterém je známo, že byl důstojníkem. S konkrétní osobou se však Geyera dosud ztotožnit nepodařilo, rozdílná úroveň kreseb však napovídá, že se jednalo nejspíše o celou dílnu. Vedle kvalitních plánů městských opevnění především z uherského a částečně i italského prostředí, představují kresby signované Geyerem v převážné většině dílka nevalné úrovně, značně schematicky zpracovaná a, jak bylo prokázáno, z velké části podvržená. Tematicky můžeme roztřídil kresby do čtyř skupin – pevnosti, doly, zámecké a hradní stavby a antické památky, zejména epigrafické. Připojená datace umožňuje vročení souboru do let 1739-1756.

Epigrafická vyobrazení byla zčásti odhalena jako falsa už v první polovině 19. století, přesto se díky jednomu z opisů Mollova katalogu chovanému ve Štýrském Hradci stala předmětem odborné diskuse až do 20. století. Těžko dnes soudit, zda se jednalo úmyslné povrhy autora kreseb, nebo zda místní šlechtici vytvářeli kolem umělých římských památek na svém panství pověst autenticity, jež by jejich statkům dodala punc starobylosti, který by se odleskem mohl dotknout i jejich osoby. Ty pak mohl kreslíř jen reprodukovat. Nejspíše se však jedná o fiktivní obrazy zpracované podle písemných elaborátů zpravodajů, někdy snad doplněných nákresem. Zdá se také, že se autoři místy snažili využít dostupných map pro vykreslení okolní krajiny.

Bergwerke jsou označením pro podobná vyobrazení dolů a těžebních oblastí. Bizardní důlní prostory plné naivně vyvedených pracujících permoníků vzbudí nejvýše shovívavý úsměv, estetického zážitku se dočká asi jen divák s mimořádně rázovitým vkusem. Jestli nesly kresby jakou informaci, tedy nejspíše jen o skutečném nebo domnělém výskytu rudy v místě. Přesto není možno odsoudit tyto kresby jako nepochopitelnou libůstku podivínského šlechtice z tereziánských dob. Zájem o hornictví a těžbu rud trval po celé 18. století, jen přístup k tématu se proměňoval. Valnou část jeho první poloviny tvořilo ještě barokní vnímání nerostů, v němž se mísilo raně vědecké pojetí chemie, mineralogie a ekonomie s alchymií a okultismem, racionální nebylo stále od iracionálního odlišeno jako v době osvícenství a už vůbec ne ostře odděleno. To je až dílem vědy 19. století. Už od 17. století stály drahé kovy ve středu pozornosti jak hospodářských, tak politických teoretiků. Jednalo se o reakce na dosud nepoznané projevy inflace, záporné hospodářské bilance nebo státního dluhu. Většina těchto prvních ekonomů soustředila svoji pozornost nejen na zlepšení mince nebo těžbu kovů, ale sama se pokoušela získat tyto přírodniny prostřednictvím alchymie, která byla považována za relevantní vědní obor. Zalíbení v těchto vědách nalézali zejména příslušníci společenských elit. Jednalo se nejčastěji o dvě skupiny, z nichž se rekrutovali vědci a okultisté v jedné osobě – úředníky, obvykle čerstvě nobilitované, a vysokou aristokracii, výjimku netvořili ani panovníci. Tito dříve izolovaní intelektuálové začali v průběhu 18. století vytvářet různá sdružení podobně smýšlejících, vznikaly učené společnosti, zednářské lóže, společnosti pro povznesení zemědělství i umění. Formovala se osvícenská společnost. Věda přísně oddělená od ostatního světa, jak ji známe z 19. a 1. poloviny 20. století se ale ještě nevytvořila. Elitní kluby šlechticů a vzdělanců představovaly prostor pro diskusi, která tříbila dosud spíše tradované názory, nutila argumentovat, tvořila pro vznik vědy podhoubí. Touha po znalostech o nalezištích nerostu ukazuje na příslušnost objednavatele těchto vyobrazení Bernarda Pavla Molla k elitním vrstvám, na jeho intelektuální orientaci. Zdánlivě naivní kresby takto nahlíženy nabývají zapomenutý smysl.