Zažitý název Mollova mapová sbírka nevystihuje ideálně charakter souboru, lepší možnosti skýtá jeho uchopení pomocí dobového označení atlas. V atlasech se totiž obvykle prolínaly dva způsoby zobrazování území nebo místa – v detailu realistický pohled na stavbu nebo město, tedy klasická veduta, pro postižení většího území dvourozměrný půdorysný obraz povrchu využívající symbolické znázornění, tedy mapa. Přechod mezi topografickým a kartografickým přístupem nebyl ostrý, příkladem mohou být pohledy na města z ptačí perspektivy, které zachovávaly podobu jednotlivých budov, ale zároveň zřetelně zachycovaly uliční síť, nebo častá doplnění plánů měst o kartuši s vedutou.

Grafiky

Mirko Riedl, který se vedutami z Mollovy sbírky zevrubněji zabýval, uvádí téměř 7000 položek. Údaj je to sice vzhledem k rozostřené hranici pojmu relativní, přesto ale poměrně zřetelně ukazuje, že mapy v dnešním slova smyslu tvoří jen asi polovinu celého souboru a veduty jsou v k nim kvantitativně rovnocennou položkou. Brněnský soubor obsažený v Mollových atlasech nabízí reprezentativní průřez evropskou vedutou od poloviny 16. století, kdy vznikly první velké soubory pohledů na města (a první mapové atlasy), až do poloviny 18. století, kdy žil tvůrce sbírky. Prací Georga Brauna Civitates Orbis Terrarum, grafické obdoby soudobého Mercatorova mapového projektu Theatrum Orbis Terrarum, se veduta stala jednou z možných uchopení celého tehdejšího světa. Ještě větší úspěch, než jaký sklidila před lety Münsterova Kosmografie, přinesla Braunovi použitá technologie mědirytu. Přesnost a ostrost, jakou tato technologie nabízela v detailu a jistě i vyšší trvanlivost tiskových desek oproti dřevěným štočkům byly klíčem k úspěchu.

Desítky Braunových vyobrazení evropských měst s typickou figurální stafáží páru v krajovém oděvu reprezentují nejstarší vrstvu vedut, které se Mollovi podařilo shromáždit. Počtem jistě největší jsou v Mollových atlasech soubory rytin dílny rodiny Merianů z Frankfurtu nad Mohanem. Rytci a kreslíři tohoto podniku zdokumentovali v mnoha vydáních (zde je na místě povzdechnutí katalogizátorů, kteří nejednou museli rezignovat na přesnější vročení) tvář měst převažující části Evropy. První vydání jednotlivých dílů jejich Topografií spatřila světlo světa ve 30.-60. letech 17. století, tedy v dobách, kdy se kontinentem valila v mnoha vlnách vojska soupeřících armád třicetileté války. Jejich z části leptané pohledy na města doplněné drobnými postavami rolníků, obchodníků, pocestných nebo vojáků sice nedosahují takové síly účinku jako známé Callotovy rytiny, nesou v sobě přesto osobitý půvab a hlavně obrovskou dokumentační a historickou hodnotu. Vliv Merianových rytin byl tak výrazný, že napodobeniny jeho děl vycházely zejména z dílen Gabriela Bodenehra nebo Pietera van der Aa ještě po většinu 1. poloviny 18. století. Z této doby jsou v Mollově sbírce obsaženy veduty z oficín Josepha Friedricha a Johanna Christiana Leopoldů nebo Jeremiase Wolffa (ryté a kreslené Slezanem Friedrichem Bernardem Wernerem). Klasická pohledová veduta města však už v 1. polovině 18. století výrazně ustupovala vyobrazením paláců a kostelů, zahrad, městských ulic a interiérů. Tyto soubory jsou obsaženy především v dílech Mollovy sbírky věnovaných Římu a Itálii obecně, Vídni a Rakouskému Nizozemí. Vedle zmiňovaného Wernera, mimo jiné autora souboru pohledů na rakouské kláštery, vynikli z Rakušanů především Salomon Kleiner a Josef Emanuel Fischer z Erlachu, jejichž rytiny diváka postaví před průčelí paláců a chrámů barokní Vídně. Ještě více však zaujmou práce z nizozemského a italského prostředí. Danckertsovy, Allardovy, Valckovy nebo Van Callovy rytiny zámku Het Loo se zahradami nebo pohledy téhož Gerarda Valcka na sídla v Honslaardijku či Soestdijku, se v mnohém vyrovnají známějším rytinám z italského prostředí, kde převažuje techničtější architektonická nádhera. Díla Giovanni Battisty Faldy věnovaná římským zahradám, fontánám a palácům (poslední s Pietrem Ferreiriem) či Wernerovy pohledy do florentského prostředí jsou díky velmi dobrému stavu dochování dodnes vyhledávány historiky umění.

Mapy

Mapa jako druhá stěžejní část Mollova atlasu reprezentuje podobně jako veduta vývoj kartografické tvorby na území po celých 200 let. Nejstarší mapy jsou datovány, shodně jako veduty, do 2. poloviny 16. století, kdy se mapa definitivně posunula ze symbolického zobrazení světa k více či méně reálnému vyjádření prostorových vztahů z krajiny na plochu. Postupem času mizely velryby a mořské obludy z hladin oceánů a zvěř ze zemského povrchu. Mapové pole se zaplnilo symbolickými značkami, obraz byl v 17. století doplněn rámcem s geografickými souřadnicemi a v 18. století souřadnicovou sítí. Kopečková metoda znázornění terénu byla nahrazena přesnějšími šrafy pro vykreslení svahů. Matematika však prostor mapového listu neovládla zcela. Původně strohé názvové kartuše zdobené zprvu nejvýše maskaronem a jednoduchým geometrickým motivem se od poloviny 17. století obklopily alegorickými mědirytinami. Rohy hojnosti, symboly vojenských úspěchů nebo personifikace zobrazených zemí byly doplněny bohatou heraldickou výzdobou, u grafických měřítek nechyběli puti nebo andílci s kartografickými nástroji. Kartuše s věnováním bývaly obohaceny portrétem dedikanta. Přes vnější proměny těchto umělecky vypravených částí zůstává obsahová hodnota mapových listů často stejná. Táž deska byla nezřídka několikrát přeryta, aby pod novým názvem a datací přinesla zisk svému vydavateli. Zejména od poloviny 17. století se stávají soubory shodných map s rozdílnou mapovou kartuší čím dál tím častějšími.

Mapová díla tvoří podobně jako veduty reprezentativní průřez evropskou tvorbou 16.-18. století. Jednotliviny z Orteliova zakladatelského díla doplňují pro 17. století práce zástupu nizozemských kartografů – stačí jen jmenovat amsterodamské rodiny Visscherů, Janssoniů, Schenků, Blaeuů. Mekkou kartografie zůstal Amsterdam i v následujícím věku. Nizozemskou kartografii 18. století zastupují stovky prací firmy Covens & Mortier, rodin Schenků nebo Ottensů. Přes svůj nesporný význam Amsterodam ztrácel svoji monopolní pozici. Místo na Slunci si vydobila Paříž v čele s rodinami Delislů a Sansonů. Symbolem německé kartografie se stal Norimberk; Johann Baptist Homann a jeho dědici vydávali po celé století atlasy, které byly vzorem pro jejich mnohé konkurenty. V Norimberku pracovali mimo Homannů i dílny Matthäuse Seuttera a Christopha Weigela, významným centrem byl i Augsburg s pracemi Tobiase Conrada Lottera. Z italských kartografů je nezbytné alespoň jmenovat Giovanniho Giacomma De Rossi, jehož oficína sídlila v Římě.

Tematicky lze v Mollově sbírce mimo klasické politické mapy rozlišit několik okruhů. Nejvýznamnější skupinou jsou mapy bojišť a obléhání měst. Už mezi Merianovými pracemi bylo otištěno několik bitev třicetileté války, většina plánů bojišť shromážděných Mollem byla však aktuálnějšího data. Zobrazují zejména války s Turky v celé oblasti vojenské hranice na Balkáně. Severní Itálie a francouzsko-říšská hranice byly dalšími dějišti bojů. Plány zachycují někdy jen strohá postavení armád a směry hlavních útoků, jindy nechybějí dráhy dělostřeleckých nábojů, hořící města nebo postavy vojáků. Nejen za zmínku, ale i za podrobnější studii, by stála analýza rukopisných map a plánů, které Moll nashromáždil z těchto oblastí. Jistě se z části jedná o pouhé rukopisné kopie existujících tištěných map. Jsou-li ale některé plány originálními díly, která mohl Moll získat během svého vídeňského pobytu od důstojníků, kteří se osobně účastnili bojů, pak by se změnilo i celkové hodnocení významu Mollových atlasů.